Historie

Podle ročenek a zpravodajů Klubu chovatelů výmarských ohařů od jeho založení

po současnost patří výmarští ohaři k nejstarším německým plemenům

krátkosrstých ohařů. Původ tohoto psa stříbrošedé barvy je dosti nejasný.

Tak jako u všech velmi starých plemen nelze jeho předky spolehlivě vystopovat.

Existují dvě varianty vzniku. Údajně má výmarský ohař v sobě krev černých

brak, které jsou keltského původu, zaručeně chovaných v klášteře sv.Huberta

jako vodiči. Je pro něj typické sledování s nízkým nosem a

vysoko nesený prut. Napovídá tomu i skutečnost, že z vodičů vzniklý barvář

se ukázal stejného typu, a také je oběma vlastní, u většiny jedinců, ostrost na

člověka, absolutní oddanost a lehká ovladatelnost, jak tomu muselo být u předků

(práce na vodítku nebo na řemeni) a že hannoverský barvář se původně,

jakožto nejstarší varianta, rovněž původně vyskytoval v šedém zbarvení.

Druhá teorie vzniku předpokládá původ výmarských ohařů pouze z jediného

předka, a to z výchozího typu hnědě zbarveného starého německého ohaře a

změnu barvy vysvětluje náhlou mutací utvrzenou později selektivním chovem

na stříbrošedou. Tato varianta je podpořena  hnědými výmarskými ohaři, kteří se

rodí ojediněle i dnes. Systematický chov výmarských ohařů je však doložen až

od přelomu 18. a 19. století, především na dvoře saskovýmarského

arcivévody Karla Augusta. Jeho smečka loveckých psů byla pověstná a vynikali

v ní silní stříbřitě šedí psi. Takto zbarvené psy prý arcivévoda Karel August

poprvé uviděl při honech na panství Esterházyho a Auersperga v Čechách.

Arcivévoda byl nadšen jejich výkony a tak si nechal několik jedinců poslat na

svůj výmarský dvůr, kde byli dále šlechtěni a značně se rozšířili během první

poloviny 19. století. Z Německa vedla cesta výmarského ohaře německého typu,

jak ho známe před 1. světovou válkou, do Rakouska (zprostředkováno

Richnowem, který byl členem od roku 1904 klubu a jednatelem klubu výmarských

 ohařů od roku 1908 až do třicátých let), kde se ho ujal lesní rada Stockmayer,

Hegendorf. Byl to právě lesní rada, který prosazoval dlouhosrstou variantu a

dopomohl jí roku 1935 k uznání. Cílevědomý chov byl veden od konce minulého

století. Začátek systematického čistokrevného chovu většiny dnešních plemen

psů kladou odborníci do let po roce 1879, kdy se konala v Hannoveru

mezinárodní výstava psů, která dala tomuto snažení popud. Přelom století

zastihl ohaře v plné slávě. První světová válka nepřála těmto snahám a

utlumila kynologii. Po jejím skončení trvalo řadu let, než se opět chov psů

začal vzmáhat, ale to již výmarští ohaři upadli v zapomnění.  V roce 1953

se poprvé objevil výmarský ohař na Cruftově výstavě v Anglii. Do českých

zemí se „výmarani“ dostali kolem roku 1910, byli však pouze v rukách cizích

šlechticů. Prvním českým chovatelem byl lesmistr Richard Tománek od

Prostějova. V dalších letech se „výmarani“ objevovali pouze ojediněle a

hrozil zánik tohoto plemene. V roce 1950 se pokusil v Čechách obnovit jejich

chov MUDr. Jan Fiala z Jindřichova Hradce a na Slovensku Koloman Slimák z

 Nového Města nad Váhom. Těmto dvěma obětavým chovatelům a

vynikajícím kynologům musíme být vděčni, že chov výmarských ohařů u nás

nezanikl, ale počal se slibně rozšiřovat. „Výmaranů“ bylo stále málo a

nedalo se mluvit o intenzivní chovatelské činnosti, proto byl chov přičleněn

ke Klubu německých krátkosrstých ohařů. Se stoupajícím zájmem o toto

plemeno se projevila nutnost založení samostatné chovatelské skupiny při

Klubu německých krátkosrstých ohařů, která byla založena v roce 1959.
     Členové výboru skupiny počali s registrací „výmaranů“ a podařilo se v

 brzké době podchytit asi 150 majitelů výmarských ohařů. Se stoupajícím

zájmem o toto plemeno se začala činnost Klubu německých

krátkosrstých ohařů jevit jako nedostatečná a „výmaran“ se dostával do

situace, že již nemusel být trpěn jako chudý příbuzný německého

krátkosrstého ohaře. Po vyjasnění různých názorů na samostatný klub byl

21. prosince 1966 založen v Praze Klub chovatelů výmarských ohařů.

Byl zvolen první výbor Klubu chovatelů výmarských ohařů v čele s předsedou

Robertem Jakoubkem, na jehož počest jsou pořádány klubové všestranné

zkoušky pod názvem Memoriál Roberta Jakoubka. Prvním výmarským

ohařem dlouhosrstým, který k nám byl importován z Rakouska MUDr.

Fialou, byla fena Bessy vom Burgholz a posléze s ní p. Řanda založil chov

dlouhosrstých výmarských ohařů u nás. První dlouhosrstí „výmarani“ o

nichž existuje úplný záznam, se narodili z krátkosrstých rodičů a byli částí

smíšeného vrhu. Byla rozšiřována teorie, že dlouhosrstí „výmarani“ mohou

být produkováni soustavně v nesmíšených vrzích, jestliže dlouhosrstí

jsou pářeni výlučně s dlouhosrstými.  Dlouhosrstý výmarský ohař byl

popsán tak, že se shoduje se standardem platným pro krátkosrstého

výmarského ohaře ve všech ohledech, kromě délky srsti. Existuje jen

velmi málo určitých zpráv o dlouhosrstých psech pro období těsně před tím

a ihned potom, co výmarská rasa byla uznána komisí delegátů. V roce

1935 ve Frankfurtu nad Mohanem schválil německýa rakouský klub tuto

variantu srsti. Horší byla situace v chovu hrubosrstého výmarského ohaře,

protože tuto variantu srsti nikde jinde ve světě nechovali. Jedince tohoto

druhu srsti vyšlechtil Koloman Slimák. Při dalším chovu bylo nutné používat

úzké příbuzenské plemenitby. Když tento stav byl již kritický a ve výboru

klubu se začalo uvažovat o likvidaci tohoto druhu srsti, byla hrubosrstá

fena Toska Jona kryta importovaným psem Bubem von Zehntof. Z tohoto vrhu

bylo 8 hrubosrstých štěňat. Z tohoto vrhu byl  také Jery z Jestřebích hor,

který byl předveden jako první hrubosrstý výmarský ohař na Memoriálu

Karla Podhajského. Aby mohl klub tuto variantu srsti legalizovat a byla tím

zařazena do standartu, požádal klub hlavního poradce chovu výmarských

ohařů v NSR o návštěvu a posouzení psů. Německý klub s hrubosrstou

variantou nesouhlasil a návrh na rozšíření standartu nepodal, ale neměl

námitek, aby byla hrubosrstá varianta vedena jako samostatné plemeno.

Hlavní poradce požádal pana Kolomana Slimáka o spolupráci a ten

plemeno rozšířil a dovedl k uznání FCI jako samostatné národní plemeno. Tak

vznikl slovenský hrubosrstý ohař. Zvýšení členské základny chovatelů

VO sebou přineslo i zvýšený zájem o štěňata a potažmo i více psů

zúčastněných na zkouškách lovecké upotřebitelnosti. Díky velké základně

chovných jedinců došlo u krátkosrstých výmarských ohařů ke zpřísnění

chovných podmínek, a proto psi s výstavním oceněním výborný absolvují

PZ – I. cena, LZ, a s oceněním velmi dobrý PZ – I. cena a VZ, u fen stačí

pouze PZ – I. cena a ocenění velmi dobrá. U dlouhosrstých  je situace

kritičtější, neboť v chovu působí pouze 15 chovných psů, a proto stačí

pouze PZ – II. cena  a ocenění z výstavy velmi dobrý jak u fen tak u psů.